Na letošním táboře jsme se přesunuli do lesa Trollskogen a stali se loupežníky.
Čtyři hejtmané - Túlik, Kýram, Magnus a Hjalmar, synové dřívějšího hejtmana, se po jeho smrti nedokázali shodnout, kdo bude jeho nástupcem a tak se rozdělili a rozhádali.
Všechny čtyři tlupy se snažily věnovat své práci – lovily lesní zvěř, okrádaly šlechtice i obyčejné pocestné a bojovaly s vojáky. Neustále jsme bojovali o větší vliv v okolí a kazili loupežnické akce svých soupeřů.
V lese jsme byli jako doma, ale kromě vojáků, byl i samotný les pro nás nebezpečný. Trollskogen je totiž plný různých nadpřirozených tvorů. Někteří tvorové nám pomáhali, například malí roztomilí skřítci Čumbrci, kteří nám dokonce uspořádali turnaj „O pohár starosty Čumbrků“. Ostatní už tak hodní nebyli, harpyje a šedí skřítci „Šedivíci“ ohrožovali každou noc náš loupežnický hrad. Proto jsme každou noc museli hlídat Vlčí soutěsku, která byla bránou z kouzelného lesa do hradu.
Pak se ovšem objevil dopis, ve kterém děti svým otcům vzkázaly, že utekly samy, že jsou kamarádi a nechtějí, aby tlupy stále bojovaly mezi sebou. Přály si, aby se všechny tlupy spojily v jednu velkou, jako to bylo za časů jejich dědečka. Hejtmanům se to samozřejmě nelíbilo, ale nakonec souhlasili. Ale jak je jejich zvykem, chtěli si i v jedné tlupě dokázat, kdo z nich je nejlepší a kdo povede celé velké hejtmanství.
Uspořádal se tedy starodávný rituální zápas „ Koňariál“, jehož vítěz se stane hlavním hejtmanem. Na tento zápas se všichni hejtmané připravovali, ale jak je loupežnickým zvykem, nebylo to úplně čestné. Všichni hejtmané měli stejný nápad a se svou tlupou zašli do hnízdiště harpyjí pro harpyjí vajíčka, která dodají člověku nadlidskou sílu. Jelikož tam šli všichni, nemělo to takový efekt na samotný boj, který se konal večer u tradičního ohně. Nakonec ale opravdu vyhrál hejtman, který pozřel vajíček nejvíce. Tlupy se tedy spojily pod jedním vítězným hejtmanem – Magnusem. I přesto se sem tam objevili nějaké hádky o tom, který z klanů je lepší a kdo je nejlepší podhejtman. Na hradě však vládla radost ze sjednocení a z naděje brzy vrácených dětí.
Po oslavách nebyla noční hlídka tak schopná jako dříve a neudržela nátlak nejen lesních tvorů, ale tentokrát ani vojáků, kteří si přišli pro Magnuse. Uneseného hejtmana jsme hned následující den jen tak tak vysvobodili z dobře střeženého vězení. Bylo na něm znát, že ho celou noc mučili a možná i přiotrávili. Po jeho osvobození opět panovala všeobecná radost ze záchrany i z blížícího se setkání s následníky našich hejtmanů. 
Ten večer mělo dojít k setkání s dětmi, které nám domluvil jeden hodný, byť trošku popletený, Čumbrk. Místo toho jsme však narazili na další vojenský povoz. Převážel bohatou kněžnu, která této oblasti vládla. A ještě kohosi spoutaného, nevelkého… byla to přímo Magnusova dcera, kterou chtěli využít jako rukojmí k nátlaku na našeho hlavního hejtmana. Ale to se kněžna přepočítala, naši podhejtmané i hlavní hejtman Magnus se hned pustili do lítého boje, při kterém Magnusovu dceru zachránili. Magnus i jeho bratři konečně pochopili, že jejich neustálé soupeření nebylo moudré a proto se Magnus rozhodl ihned předat hejtmanství své dceři a na oslavu její záchrany a jmenování do čela starodávného loupežnického rodu se chystal nechat popravit kněžnu i vojáky.
Magnusova dcera ho však zarazila a oznámila, že s vojáky chce uzavřít mír, že už nechce nikdy nejen soupeřit se svými bratry a sestrami, ale ani loupit. Nechtěla, aby kvůli nám byli lidé smutní.
Od té doby už lidé z okolí Trollskogenu nejsou ohrožováni loupežníky. Na loupežnickém hradě vládne mír, loupežníci se starají o les Trollskogen a pomáhají obyčejný lidem i zvířátkům a Čumbrkům.
